Chtěla jsem všechno, pracovat, mít deti, super manžela, mít dokonalý prehled. Být super, možná prezidentka zeměkoule. Nejsem, jsem unavená přes třicítka, co touží po tom hrát si na tanecnici na kurzu muzikálového tance, hezky se oblékat nosit sperky, být úspěšná, mít úspěšně děti. Nezvládám to, léčím se s depresí, čumím na Netflix. Nemůžu se vzdělávat, nemůžu cist. Chtěla bych věřit v Boha, nevím už jestli věřím. Jsem ztracena sama v sobě. Hledam, kde je moje já, kde jsem já bez manžela a bez dětí. Chtěla bych procestovat celý svět, bojím se ale zároveň klimatické změny, bojím se, že prispeju ke globálnímu oteplování, k vlastní trapnosti, k frustraci svých dětí nebo vlastnímu neúspěchu. Píšu básničky, vystudovala jsem knihovnictví, ale necítím se neco umět nebo někým opravdové byt. Jsem falešná snad ve vsem, co jsem a jsem byla.

Jsem Anna, Bohu milá, věřící žena, jsem osamělá, frustrovaná. Mám pocit, že druhé dítě byla chyba, i když ji miluji. Byla jsem vychována po starém vzoru. K úctě k tradicím a vzdělání. Je to trochu ambicalentni, když se podíváte na roli ženy v současné České republice. Mám za manžela lékaře, který by mohl být eso v každé pražské nemocnici, přesto trčí tady v Plzni a dělá podržtašku nechá se ponižovat. Je to smutný kino. Víc zítra